Kdo je Mr. L?

Když jsme začali s akcí Luco, tak nikdo netušil, že se příprava 1. ročníku nečekaně zvrtne.

Tohoto tajemného muže jsme potkali při toulání se Novohradskými horami. Tedy potkali… Znáte ten pocit, kdy Vás neustále někdo sleduje, z lesa se ozývá jen praskání větví, ale Vy nikoho nevidíte? Tak takový pocit tam byl. Dlouho…

Po několika dnech jsme se utábořili nedaleko Pohoří na Šumavě a po menší večeři jsme se rozhodli jít na kutě. Zapomněl jsem zmínit, že padl návrh hlídat, ale tento nápad byl nazván paranoidním a beztak jsme po pár minutách usnuli všichni. Zvuky nezvuky…

Probudil jsem se do úplné tmy. Měsíc té noci nesvítil a pár hvězd, které jsem zahlédl skrz koruny stromů, také moc toho světla nepřidaly. Slyšel jsem jen tiché oddechování Mota se Zvonkem a opodál se Martin převracel ve spacáku. Nahmatal jsem baterku a rozsvítil si.

V tu chvíli mi srdce vyskočilo do krku. Přímo přede mnou seděla Žíža a tiše zírala do tmy. Bez hnutí…

Jak jsem sebou trhnul, tak jsem probudil Lukáše, který spal ke mně nejblíže. Vystrčil hlavu ze spacáku a udiveně koukal, kam dopadalo světlo z mé baterky: „Co blbneš?“

Řekl jsem mu, že tam takhle sedí asi už dlouho. Vyhrabal se tedy ze spacáku a pomalu došel k Žíže.

„Ticho, trubky! V tom lese něco je…“ pronesla najednou. Projel jsem baterkou okolí a pohybující se stíny mě samozřejmě ihned přesvědčily, že za každým stromem někdo číhá a čeká až baterku znovu zhasnu. Usmál jsem se. To se již probouzeli ostatní a po chvíli jsme si ze sebe navzájem dělali jen legraci a nakonec jsme se odhodlali znovu zabrat.

Jenže ihned po zhasnutí baterek jsem to uslyšel také. Křup, křup, křup… „ Je to jen zvíře…“ slyším sám sebe, jak bych poučoval děti na táboře. Křup, křup. Skoro naráz vyletělo 5 kuželů světla a prořízly temnotu před námi. Nikde nikdo a zvuky utichly. Ticho.. Jen stromy se pomalu kymácely v nočním vánku.

„Zdravím, přátelé!“ ozvalo se přímo za námi. V tu chvíli jsem myslel, že uteču, vylezu na strom, zahrabu se metr pod zem, cokoliv… Vyletěli jsme ze spacáků a posvítili jsme tam, odkud přicházel ten hlas.

Seděl tam. Muž v zeleném, s kapucí přes hlavu a obličej měl zahalený starou palestinou. Na jeho pronikající pohled nikdy nezapomenu. „Jen L, říkejte mi L…“ odpověděl hlubokým hlasem na otázku, kdo je. Poté nám sdělil, že pro nás má menší úkol.

A tak každý rok, jezdíme pár měsíců před vlastní akci do lesa sami a hledáme Mr. L, abychom mu předali návrh na příští ročník Luca. Jak můžete na videích vidět, nikdy to není nic jednoduchého. Hraje si s námi stejně jako s Vámi.

A kdo že to je tedy doopravdy? To nikdo neví, nikdy se nám neodmaskoval, moc nemluví a při zmínce o minulosti se na velmi dlouhou dobu odmlčí. Ale něco nám říká, že jedna z dalších akcí se bude určitě věnovat jeho historii.

Snad to s námi bude stále myslet dobře… A věřte, že jakmile dostanete obálku se znakem Luco, čeká vás vždy menší dobrodružství.